Lilie a Bílá růže - Tvrdý boj

Draco mávnul rukou. Prostor mezi místem, kde právě stáli a druhým koncem místnosti pokryly z nemalé části přes metr a půl vysoké kopřivy.
„Připravit, pozor, teď!“ odstartoval pak závod a obě holky se do kopřiv bez váhání vrhnuly. Hermiona chtěla na Harryho křičet, vztekle ho seřvat a zasypat ho tisícem výčitek, ale mnohem víc právě teď chtěla neprohrát tenhle šílený závod, protože při pouhé představě toho, co by pak musela vytrpět se jí svíral žaludek hrůzou a mrazilo jí až v morku kostí.
Kopřivami proběhla a snažila se nevnímat to příšerné štípání, zejména když jí palčivé šlahouny šlehaly přes prsa a bradavky a v rozkroku. To pálení bylo k nevydržení! Nikdy by nevěřila, že něco, co se jen tak letmo dotýká kůže, může způsobit takovou bolest. Když jí jedna kopřiva skoro po celé délce proklouzla rozkrokem, zatmělo se jí před očima a zalapala po dechu. Upadla na zem. Celá třísla měla v jednom ohni a aniž by bolest jen náznakem polevovala, už se dostavilo i nutkavé a neodbytné svědění. Do očí jí vyhrkly slzy. Přesto se nadechla, vstala a vyběhla dál.
O několik okamžiků později ze sebe vydala zuřivý výkřik hodný valkýry a z kopřivového pole doslova vyskočila. Dopadla do slizké, mazlavé hromady čehosi, co k jejímu překvapení bylo teplé. Ke svému zděšení si uvědomila, že je to živé. Než se stihla doopravdy vzpamatovat, změť slizkých chapadel se kolem ní začala ovíjet a svírat jí. Začala křičet strachy a škubat s sebou. Ve chvíli, kdy zjistila, že se zjevně cíleně očarovaná chapadla plazí po jejím těle se zcela jednoznačným záměrem pokrýt její erotogenní zóny a probojovat se až k rozkroku, tak se její křik změnil v panický rykot. Jen o několik vteřin později se k ní přidal o poznání pištivější vřískot nebohé Ginny, která si se situací se spoutanýma rukama očividně nevěděla rady a začala s sebou v panice zmítat. Ginny se zdržela už v kopřivách, podařilo se jí totiž zakopnout a na rozdíl od Hermiony sbírala síly o malý okamžik déle, vzlykaje pod přívalem palčivé bolesti a taky vyděšená tím, že se jí do kopřiv podařilo padnout obličejem napřed a jen zázrakem zavřela oči včas, aby si vážně neublížila. Proto do teplého hnusu dopadla až o několik okamžiků později.
Hermiona s sebou zatím ve slizké změti začala škubat co nejsilněji, a naštěstí se stalo to, v co doufala. Slizká chapadla se jí dařilo potrhat. A tak s sebou škubala víc a víc, silněji a silněji, až, zadýchaná a s očima vytřeštěnýma úsilím, zpřetrhala všechna chapadla, která jí držela. Než se kolem ní omotaly další šlahouny, podařilo se jí postavit se na kolena a pak úplně vstát a začít se odporným, slizkým polem brodit směrem k vodní hladině. Když se definitivně vymotala z děsivě odporné pasti, na okamžik se hluboce nadechla a uvědomila si, že Ginny pořád ještě slyší vřískat kdesi za sebou. Ohlédnula se a viděla, že Ginny se teprve když se probrala z nejhoršího šoku pustila do zápasu s chapadly s plnu vervou a teprve teď se z nich začínala vymotávat. Hermiona rozhodně nehodlala čekat na to, až se jí to podaří a tak se vrhla do vody.
Jako tisíce ostrých jehliček se jí do kůže zabodnul nesnesitelný mráz a zachvátil její tělo s takovou intenzitou, že ani nedokázala vykřiknout. Měla pocit, že okamžitě omdlí a zároveň věděla, že jí tahle prudká, mrazivě palčivá bolest, oproti které byly žahavé kopřivy jen neškodnou dětskou hříčkou, jen tak omdlít nedovolí. Zaťala zuby a začala se brodit na druhý břeh, proklínaje celý svět a především Harryho. Cítila vše spalující vztek, který jí dodal tolik kuráže, že s tím největším sebezapřením začala vylézat z vody na druhém břehu. V tu chvíli uslyšela šplouchnutí, jak Ginny skočila do vody jen několik kroků za ní. Hermiona okamžitě vystřelila jako šíp a skočila do křídou nakresleného kruhu. Ten zazářil jasným světlem a celá místnost se rázem proměnila v prázdný sál. Ginny překvapeně vykvikla, voda, ve které právě byla až po prsa, byla ve skutečnosti vlažná. Nechápavě se podívala na Draca.
„Přece bys nevěřila, že bychom opravdu riskovali vaše zdraví nebo dokonce životy? Samozřejmě, že to všechno byla jen kouzla, z velké části iluze. To je ta dobrá zpráva. Ta špatná je, že teplé deky a horké čokolády se teď chopí Harry a odvede si Hermionu odměnit nahoru do tajné ložnice. Tobě začíná běžet devět dní, během kterých mi budeš vydaná zcela na milost a nemilost, a tentokrát nejen v soukromí, ale všude, kam se během té doby hneš. Harry, děkuji ti za spolupráci a také za to, že obětuješ Hermionin čas na to, aby Ginny v příštích dnech pomáhala. Samozřejmě dodržím naší sázku. Můžeš si jí přijít vybrat kterýkoliv večer.“ Harry uličnicky nadzvedl obočí a pak zahalil Hermionu do teplé deky. „Na, napij se. Je to z medového ráje. Ta nejlepší horká čokoláda ještě vylepšená několika kapkami ohnivé whisky.“ Hermiona si usrkla, vděčně se usmála, ale pak se hned zase zamračila.
„Ty jsi se o mě vsadil?! To nemyslíš vážně? Co kdybych prohrála? To si ještě vyřídíme!“ Harry jí s úsměvem pohladil po zmáčených vlasech.
„Ale Mio, já přeci věděl, že vyhraješ. Riskoval jsem to jen proto, že jsem ti doopravdy věřil, zlatíčko – přece se na mě nebudeš zlobit za důvěru.“ Hermiona váhavě pokrčila ramena a pak lehce výhrůžným hlasem dodala: „A co se týče tvojí výhry, myslím, že si taky ještě promluvíme.“ „Jistě, ale až nahoře. Myslím, že na tohle bychom Dracovi a Ginny přeci jen měli nechat trochu soukromí,“ řekl Harry, načež jí vzal kolem ramen a vyvedl z místnosti.
Ginny se ale v tu chvíli neulevilo. Ticho, které jí najednou pohltilo, jí ve spojení s Dracovým chladným, odhodlaným pohledem a tím, co mělo přijít, děsilo tolik, že chtěla křičet a vlastně kdesi, hluboko uvnitř křičela, řvala, krvácela strachy. Zachvěla se a sklopila zrak. Nedokázala se na Draca podívat. Měla příliš velký strach. Proto jí Dracova reakce velice překvapila. Mávnul hůlkou a její pouta spadla rozvázaná k zemi.
„Jestli chceš, můžeš odejít. Ale pokud to skutečně chceš, udělej to teď hned.“ Ginny se na něj nechápavě podívala, se směsicí úlevy a zároveň nového, dosud nepoznaného strachu. V jeho hlase, snad poprvé od doby, kdy spolu uzavřeli dohodu, slyšela opravdový smutek.
„Copak se stalo, Draco?“
„I kdybys nezapomínala na nitrobranu, tak na tobě vidím, co teď zrovna cítíš. Chce se mi zvracet. Myslíš si, že jsem vážně takový magor, abych tě tady, jako vyděšené, rozechvělé zvířátko spoutal a nasadil ti ty věci? Nevidím v tobě ani náznak důvěry. Ani na vteřinu tě nenapadlo, že by ten hrozivý týden mohl mít i úplně jiný rozměr… Že by sis ho vlastně mohla užít. Kolikrát jsi se mi už dobrovolně otevřela a kolikrát sis to potom neužila nebo za to nebyla odměněna? Kolikrát, od doby, kdy víš, že tě miluji, jsem ti ublížil?
Jdi. Seber se a běž. Na to, abys ze mě měla panickou hrůzu, tě nepotřebuju. Na to by mi stačili klidně i Crab a Goyle.“ Znechuceně se na ní podíval a i ten, kdo by nevnímal, jak se mu ke konci jeho zuřivého výlevu třásl hlas by si musel všimnout podivného lesku v jeho očích, který rozhodně nezpůsoboval jen odraz světla z místnosti. Avšak tím, kdo se v tu chvíli doopravdy rozplakal, byla Ginny. Vrhla se k jeho nohám, klekla si před ním a objala jej. Po tvářích se jí řinuly slzy.
„Ach princi! Promiň! Promiň! Já se tak moc omlouvám! Tak strašně mě to mrzí! Ten závod mě tolik vyděsil, do toho představa, že se naše hra přenese i na veřejnost, jako ještě nikdy do toho Harry a vůbec. Bylo toho na mě strašně moc. Prosím odpusť mi to! Víš, že tě miluju, ale dneska jsem to prostě nezvládla. Tohle prostě byla moc velká síla.“ Jak objímala jeho nohy, po tváři se jí pořád řinuly slzy. Ani nevěděla jak, ale Draco se vysmekl z jejího obětí. To trhnutí jako by jí chtělo vyrvat srdce ven z těla. V tu chvíli cítila, že ho nesmí ztratit. Bylo to, jako by úplně ztratila půdu pod nohama, jako by se utrhla od skály a padala, a padala… motala se jí hlava a točil se s ní celý svět. Ta tupá bolest jako by jí celou pohltila. Najednou jí v tom pád někdo zachytil.
Byl to Draco. Kleknul si k ní aby jí objal a teplo jeho objetí, jeho síla a hlavně samotný fakt, že tu pořád ještě byl, změnily proud jejích slz ze slz bolesti a strachu na slzy úlevy a uvolnění. Ještě mnoho minut strávili v obětí a Ginny plakala a plakala, než Draco konečně ucítil, že se přestala chvět a povolil ochranný stisk svých paží. Něžně jí políbil na rty a ten polibek jakoby smazal všechnu bolest, kterou ten večer utrpěla, fyzickou i duševní. Jakoby její rozdrásané, vymrzlé nitro zalil zase teplem, láskou a nadějí.
Usínala v nebelvírské koleji s úsměvem na tváři. Věděla, že na ní Draco myslí. Věděla, jak moc mu na ní záleží. Věděla, že ať se stane cokoliv, bude tu stále s ní.
„Když nebudeš chtít, miláčku, tak si ty věci na sebe brát nemusíš,“ zašeptal.